Solfernus
Hanzová, Barbora

Cena: ZDARMA
Koupit ve formátu EPUB Koupit ve formátu PDF Koupit ve formátu PDF A6

Formát PDF A6 je přizpůsoben menším displejům hardwarových čteček, kde by byla prezentace odborných textů v běžném PDF (formát A4) těžkopádná.

Solfernus

Čtenářům se poprvé dostává do rukou úplná edice památky nazvané Solfernus, alternativně také Život Adamóv. Staročeské zpracování památky založené na dosud neznámé latinské předloze se dochovalo v rukopisech z 15. století, edice je založena na rukopisu uloženém v Praze v Knihovně Národního muzea pod signaturou IV E 29. Česká literární historie Solferna řadí mezi duchovní, případně pekelné romány. V explicitu a dobových komentářích se dočítáme, že jde o knížku kratochvilného a užitečného čtení k výstraze křesťanským duším před chytrostí a zlostí ďábelskou; čtenář se v ní mohl srozumitelnou cestou seznámit se stvořením světa i člověka a získat poučení o morálce, teologických a právních otázkách. Zápletkou díla je spor padlých andělů s Bohem o jejich místo v nebi. Dějově bohaté a výrazně dialogické dílo psané v pestrém slohu obsahuje vyprávění o stvoření člověka a svržení andělů s nebe, o výpravě padlých andělů do nebe, o životě Adama a Evy v ráji, na zemi a o jejich pobytu v pekle.

Obsah knihy

Solfernus Souhrnná ediční poznámka Komentář editora

Ukázka

Pánu mému najmilejšiemu a u vieře křesťanú náboženstvie najstatečnějšiemu k vědomí z města Valentia tripolského, slavnému biskupu Trigonius, jeho poddaný a najmenší služebník. Jakož měsíc z jiných hvězd jest světlejší a sluneční paprslkové nad světlost měsiecovú světlejší, takéž rozumu vašeho jasnost a všeho uměnie hlubokost všeckny nynie i mořské obyvatele v latinském umění hojně přemohla, tak barbary aneb Řeky jako latinníky. Neb když rozdavatel umění a milosti, od kteréhož všecko pocházie, zvláštie dary své rozdal jest tobě samému, mám za to, žeť jest dary svých umění i svých milostí dal, neb zajisté v tobě nalézají sě milosti všech svatých: Noe stydlivost, Abrahamova věrnost, Izákovo doufánie, Jakobova dlúhověčnost, Mojžiešova tichost, Jozue ustavičnost, Eliášovo náboženstvie, Elizeova dokonalost, Davidova dobrotivost, smysl Šalomonuov, Jobova trpělivost, čistota Danielova, výmluvnost Izajášova, ustavičnost Jeremiášova, s jinými ctnostmi svatými, keříž v té svatosti přebývají dokonale. A k tomu jsi ty jistě v sedmeru umění najdospělejší a v duchovenství a v mraviech převelmi učený. Protož hodnéť jest, aby Tvá Milost také i tyto kniehy měla, poněvadž o rozličných bězéch v nich nětco užitečného móž nalezeno býti. A bude li co nehodného v nich položeno, rač opraviti dobrotivě s milostivým tresktáním, a pakli bude co hodného, ne mně, ale Bohu buď chvála a čest na věky věkóm. Amen.

Ukázka 2

Tehdy hajtman vyšed z rady, káza zavolati Azafa. A když přijide, zavola jeho Luciper, i poče s ním mluviti, aby šel rychle zase do ráje. Tehdy Azaf zavrtěv hlavú, vece: „Milí páni, tak vám jest lehko mluviti a rozkazovati zde, ale neviete, kterakť jest těžko hleděti na Hospodina a ty věci spatřiti. A já bych radějí, by mě zde kyji bili, než by na mě měl Buoh hleděti, neb já naň. A uhlédali li by mě tam v ráji, bez pochybenie byl bych nepoctivě vyhnán. Anižť já umiem s těmi věcmi tak pilnými a takéť sem téměř neoddechl po této cestě. I mnú li chcete vše zjednati, zdali jiných poslóv dosti nemáte? Protož račte věděti, žeť toho nemohu učiniti.“ A když ten posel odmluvi Azaf, vece jemu hajtman: „Nepotřebieť jest mluviti tak horlivě, však tebe k ničemuž nenutíme. Jdiž, odpočívajž, jakž umieš.“ Tehdy hajtman Astarot káza [77r] rychle zavolati jiného posla, jenž slovieše Bezofar. A když přijide Bezofar mezi ně, tehdy Lunarius poče jemu poselstvie rozkazovati a řka: „Přikazujíce přikazujemť pod milostí naší, aby rychle beze všeho odmlúvanie běžal do ráje rozkoší božích. A nebudeš li moci tam vjíti, ale pilně proto shlédaj, kudyž budeš moci, co tam dělá ten, jakož v ráji jest, a s kýmť jest, jsú liť kteří od Boha s ním zóstaveni. To nám pilně shlédni a shlédna to, nemeškaj nám dáti věděti zase sem na toto miesto.“ Tehdy Bezofar běže rychle, a by toho velmi pílen tak, jakož mu bylo přikázáno. A přišed k ráji, i shléda, an Adam s Evú chodí po ráji a dva anjely s nima, s Adamem jeden a s Evú druhý, jenž strážní sloviechu, a ta pamatováchu je, aby pomněli, co jim Buoh přikázal byl, chtě odjíti 22 z ráje. A pozna ty anjely Bezofar, že jsú z kuoru Michala archanjela, jakož je v nebi viděl prvé. Tehdy prvé shlédl všecky věci pilně i rychle běže k svým pánom čertóm. A když pověděchu, že přišel Bezofar, uzřechu jeho rádi, a kázavše jemu k sobě vstúpiti, i počechu jeho tázati, kterak jest zjednal poselstvie. Tehdy Bezofar jako posel múdrý a rošafný, jako by poodpočinul a pomlčal, i je se praviti krátce řka: „Všie velebnosti [hodní] 23 , páni milí, když přijidech k branám ráje a vjidech svrchu nad branú s velikým strachem, neb jakžkoli ráje zazřech, tak mě obklíčil strach veliký, a neviem proč. A když sě dívach po ráji, uzřěch, an chodí ten po ráji, ale nenieť sám, nebť jest s ním ta Eva jakás. A dánť jest každému anjel k stráži jich, nebť sem slyšal, ani je napomínají, aby s jakéhos dřeva nejedli a pomněli, co jim Buoh přikázal, chtě z ráje jíti. A jmenujíť ty anjely strážné své, ale hledieť jich velmi pilně. A račte věděti, žeť jsú ti strážní Michala archanjela a jistěť to nenie přátelsky, pane Lucipeře, zdá mi se svých pójčovati proti vám. Jak pak neviem, máte li co dále činiti. A jinýchť sem takových věcí neznamenal, nebť sem pospiechal, jako ste mi rozkázali.“ Tehdy poděkovachu jemu z poselstvie, i kázachu jemu vystúpiti z rady.

Ukázka 3

Potom ga pak zajisté když jest Adam dokonal dny své u pokoji a když bieše duše jeho přišla do temnic, jenž slovú muky ‒ to jest neviděnie obličeje božieho, jsúci v truchlivosti a tesklivosti veliké, sedieše u velikém zamúcení v smutku srdečném, tehdy ďáblé s Luciperem a Solfern[133v]us s Tartareem, Lunariem a Astarotem a jinými některými staršími vjidechu v radu s velikým veselím a s radostí nesmiernú, že mají takového vězně. I poče mezi nimi mluviti Solfernus jako najvyšší rada a jako muž múdrý a opatrný a řka: „Aj, již máme, co sme žádali, již budeme veseli. A mějme mysl dobrú, neb jméno naše rozšířilo se jest až na věky, poněvadž ten, kterýž byl u Boha milostníkem, dán jest v moc naši. Jistě počátek dobrý války našie jediné. Stuojme u pevném úmyslu zatvrzenie našeho gb a nepoddávajme sě Bohu tak lehce, všeť nám puojde dobře. A majíc toho najprvnějšieho vódci, s jinými pak pohrdáme, že musie v naší moci býti. Neb poněvadž tento nevykajkloval sě nám, s jinýmiť bude dobrá hra. I zdáť mi sě, pane Lucipeře, aby teď hned k tomu Adamovi došel sám, hynkyť sedí s velikým hlukem, nebť sě nehodí všech k němu dopustiti pro rozličné příčiny. A také ani toho vězně, kteréhož v moci naší máme, buď ten neb jiný, neslušie jeho přieliš trápiti, neb nad přemoženým neslušie takové ukrutnosti ukazovati, jako nad tiem, jenž přemožen nenie. A rozmluvil by s ním o rozličných věcech, skrze řeči otazuje se o přieběziech jeho, ač my jich mnoho sme svědomi, však proto nic neškodí. A také budem s ním mluviti, zdali bychom jej navedli, že by dal svú vuoli zde s námi věčně ostati a Bohu vedlé nás sě protiviti a nestáti viece o naše duostojenstvie, ani skutkem, ani radú. Pakli bychom srozuměli, že bychom jeho k tomu namluviti nemohli, ale ukážeme jemu trápenie veliká muk nesmierných, a tudy aby přirozenie jeho tieženo bylo k činěnie vóle našie a k zprotivení Bohu velikému. A také jistě, pane Lucipeře, hodnéť jest staviti sě u vězně tak znamenitého. Aneb nevaž sobě jeho lehce: jestliže jeho ztratíš, ztratíš své dobré i naše. A ušel liť by nám, sámť by nebyl, ale rozpačilť by jich a k sobě přivinul bezčíslné množstvie těch, kteříž by se mohli v moc naši dostati. Protož mluvitiť s ním pěkně slušie. Ale proto střieci velmi pilně potřebieť jest, nebť vězeň jiného nemyslí, než ať by utekl. I osadiž stráži pilnú nad ním a rozkaž uzavierati a uzamykati pilně závorami a skobami měděnými a mlaty pevnými vedlé opatrnosti své, neb k tomu smysla, pane, dosti máš.“ Tehdy ďáblé všichni svolichu k té řeči Solfernově a Lucipero[134r]vi líbieše se dobře řeč jeho. I učini vedlé rady jeho a jide k duši Adamově, jenž sedieše kvieléci a truchléci mezi velikým množstvím ďáblóv. A když Luciper s radú svú tam pojide, káza všechny od něho rozehnati, aby nemohli všichni slyšeti to, co on [s] svú radú mluviti bude s ním, jakož obyčej jest vězňóm tak činiti zvláště znamenitým. A když přijidechu Luciper s radú svú k Adamovi, an smutně stojieše a jako pomámený, nevěda se kam dieti, a uhlédav Lucipera s jinými při sobě stojiecieho, lekl sě velmi a zavola velikým hlasem a řka: „Ó kde jsú milosrdenstvie tvá nesmierná a stará, Hospodine, rozpomeň sě na sluhu svého a obvesel v zamúcení, v bolesti a v pláči sediecieho a v stienu smrti. Neb vieš, Pane, že sám toliko nejsem vinen tvým rozhněvaním, ale tovařiška má, kterúž jsi mi dal za ženu. Avšak, Pane, nevymlúvámť sě, bychť chtěl proto práv se činiti před tebú. Ale vinen sě dávaje, prosím za milost, rozpomeň sě, milý Pane, na stvořenie tvé, kteréž s’ rukama svýma zpuosobiti ráčil, a nerač mě dlúho opúštěti v těchto temnostech zamúcenie mého, neb mra, nemohu umřieti. Ale žádámť viděti tvého gc obličeje, nebť viem, že s’ neodvrátil milosrdenstvie svého ode mne věčně. Ale těžko mi čekati. Daj mi pomoc a ustavičnost i potvrzenie v tvém doufání, neb pýcha a hrdost tvých nepřátel rozlítilať sě jest přieliš gd . Skroť pyšné a utěš smutné, Hospodine, Pane mój!“ A když uslyšěchu ďáblé, že Boha nazývá ku pomoci sobě, rozlítili sú sě mnohem viece. I vece Luciper: „Nuže, Adame, stvořenie božie, již jsi moci mé neušel. A kterak tě jest ta naděje zklamala, velmi již sám poznamenaj, a v Boha, v kteréhož s’ úfal, vidíš, jak tě jest opustil. Kéž k tobě přijde, kéž jeho stráž s tebú. Poň tebe dosežechom k své vóli. Již nám tak hrdě mluviti nebudeš, jako někdy v ráji když jsi byl. Nuže, Adame, čeho s’ sě doslúžil na Bohu, která odplata tvá? Viz a znamenaj sám. Neb nenie div, že nám sě křivda děje od něho, poněvadž tebe, jenž tě milováše přieliš, dopustil jest sem přijíti. Neb viem, ač s’ tu nebyl, ale slýchal s’, kterak v jeho vlastniem království ge poddávali sme sě o své vlastnie k rovnému i přes rovné a nemohlo nás to potkati. Než velikú křivdu nám Buoh učiniv, drží nám naše vlastnie, a pravíť sě býti spravedlivým. Již sám vidíš, že jedinéť [134v] sě jemu kto neslíbí, neměj péče, nemáť na tom dosti, by, otejma jemu to, což jest jemu dal, i nechal jeho, ale dáť mu trápenie přieliš dosti. Jako na tobě okázal jest, že tě ‒ a ty vinen nejsi, než žena tvá ‒ poddal jest v psotu a v biedu na věky, jediné pro okušenie jablka. A jaká to vina, že mohl tě gf bíti proto, aniž s’ jeho trhal, ani rozkazoval utrhnúti, než mněje, by to dobře bylo, snědl s’ ho kousek, vzav od své ženy, aneb snad celé? A Buoh nuž na tě svú prchlivostí {i vyhna tě proto z ráje a mám za to}, protože tebe nevěděl, kudy jinudy zbýti. I jsi teď u veliké cti, jsa jeho služebníkem, že musíš věčně býti naším a nežť z toho vězenie pomož, až ty zde ostaneš na věky, nebť já viem, žeť tebe z světa [rád] 112 prázden jest, protože válku začal jest s námi, právě že sě jemu protivíme, a chtě, aby vše po jeho vóli bylo a všichni aby činili, což on káže, a od sebe rovnosti nechce učiniti ižádné. Nebť nám sě křivda veliká, násilé a kvalt děje od něho, a proto přinuceni jsúce každému, kto by jemu slúžiti chtěli aneb jemu sě přikázali, na světě škoditi a překážeti mieníme. Protož ty, Adame, přestaň od žalosti své, zpomena, že minulých věcí neslušie pykati, totiž že s’ v ráji neb na světě nezuostal. Zapomeň toho, a cožť sě státi nemóže, že toho nežádaj. Neb by ty byl zase navrácen v první chválu, nemysl sobě toho, nebudeť to. A cožť k pravdě nenie podobno, tomu nevěř. Jestližeť by kto pravil jináče, jedno nevěř a nedaj sě svésti. A teďť tobě, Adame, pravím, tutoť mnoho nás neslyší, aby neřekl, bychť ukrutně s tebú nakládati chtěl. Nejsemť tak ukrutný a válečný jako Buoh anižť my žádáme, byť nám tak nesnadně slúžili služebníci naši jako Boha tvého. Ale cožť sě slíbí sluze našemu, myť jemu v tom povolíme. A jestliže chceš, jáť tě chci v svú službu přijieti a chci na tě rád laskav býti i se všemi mými a chciť rád i pomocen býti proti Bohu pro tu křivdu, kterúž tě učinil. Neb pravím teď tobě, že mohlť jest radějí tebe nestvořiti, než s tebú tak nakládati. A co s’ mnoho set let jsa na světě, vždy vuoli jeho čině, byl živ, nic tě tobě to platno nebylo. A což si se nám v těch letech protivil, myť to vše odpustíme. Jediné protiv sě vuoli boží a neposlúchaj ani tbaj přikázanie jeho a budeš s námi, prost jsa, i a na světě, komuž budeš chtieti, překazíš aneb kážeš překážeti. A věru, Adame, radímť upřiemo, nebť [135r] bych rád viděl tvé poctivé, ač jsi n áš byl veliký protivník, však proto chcem milostivě s tebú naložiti, leč sám chtieti nebudeš, když sě jediné s naší vólí sjednáš a to slíbíš a ujistíš nám dobře. Než neučiníš li toho nynie, potom by pak chtěl, nepotkáť tebe. Rozuměj ostatku sám.“ Tehdy všichni ďáblé radiechu jemu k tomu týmž obyčejem a praviece, že na Luciperovi, jich kniežeti, bude mieti milostivého pána, a nutíchu i prosiechu jeho, aby řekl, že chce to rád učiniti, a die li to, že všecka jeho věc dobře bude. A rozličnými chytrými řečmi namlúváchu jeho, jakož ďáblé v svých chytrostech k svedení dospěli sú, tak že Adamovi stýskáše sě slyšeti. A jediné by pán neostřiehal miesta, nadarmo bdí, kto by jeho ostřiehal. Neb by nebylo pomoci božské, samého Adama byli by ovšem svedli od cesty pravé. Neb nemějieše s sebú nižádného, jenž by jeho napomínal jako prvé, dokudž byl jest na světě a v ráji. A proto, že tak v těžkém pokušení ďábelském ostal jest, jsa v naději boží na světě i u pekle, nazván jest lidského pokolenie otec vedlé běhu tělesného mluviece.

Kniha Solfernus

Nakladatelstvíoddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
AutorHanzová, Barbora
EditořiLehečka, Boris
Rok vydání2015
ISBN978-80-86496-91-7
Jazykčeština
Obdobípolovina 15. století

Kontaktní formulář

Zeptejte se, Vás zajímají další informace o nabízeném knize. Položky zvýrazněné tučně je třeba vyplnit. Děkujeme.

Jméno:
E-mail:
Předmět:
Dotaz:


Další knihy, které by Vás mohly zaujmout…

Výbor ze starší české literatury, školní vydání

Výbor ze starší české literatury, školní vydání

Černá, Alena M. – Boček, Miroslav – Fuková, Irena – Hanzová, Barbora – Hořejší, Michal L. – Jamborová, Martina – Janosik-Bielski, Marek – Koupilová, Marcela – Pečírková, Jaroslava – Svobodová, Andrea – Šimek, Štěpán – Voleková, Kateřina – Zápotocká, Pavlí

Výbor ze starší české literatury (školní vydání) obsahuje soubor šestadvaceti česky psaných textů nebo jejich úryvků z období od 13. do 18. století. Středově...

ZDARMA

Sbírka kázání založených na legendách

Sbírka kázání založených na legendách

Janosik-Bielski, Marek;Svobodová, Andrea;Voleková, Kateřina

Rukopisná Sbírka kázání založených na legendách vznikla v druhé polovině XV. století zpracováním vybraných textů z pasionálového cyklu pro homiletické účely....

ZDARMA

Sepsání ctnostného života svatého poustevníka a opata Vendelína

Sepsání ctnostného života svatého poustevníka a opata Vendelína

Boček, Miroslav;Černá, Alena M.

Překlad německého spisu o životě a zázracích sv. Vendelína, skotského královského syna, který odvrhl světské bohatství a moc a usadil se v Sársku jako pouste...

ZDARMA

Lékařství koňská

Lékařství koňská

Albrant, mistr;Černá, Alena M.

Kniha o koňském lékařství má základ v českém středověkém překladu německého díla Roßarzneibuch, které napsal mistr Albrant, štolba, kovář a koňský lékař z po...

ZDARMA



Akceptujeme všechny běžné platební karty