Hora duše
Gao Xingjian

Cena: 200 Kč
Koupit ve formátu EPUB

Hora duše

Kniha čínského autora (v české přepisu čínštiny Kao Sing-ťien, nar. 1940) z 80. let 20. století, nyní žijícího ve Francii, byla v roce 2000 vyznamenána Nobelovou cenou za literaturu a stala se světovým bestsellerem. Román, vycházející nejen z nejlepších tradic čínské literatury a vzdělanecké kultury, ale též ze specifické recepce moderní evropské literatury, rozvíjí složitě komponovaný příběh hledání cesty vlastním životem. Ve dvou základních, stále se ovšem prolínajících vyprávěcích rovinách sledujeme jednak iniciační cestu mladého intelektuála po odlehlém čínském venkově, lesích a horách především jihozápadní Číny, kde se v době postupných dílčích reforem po smrti Mao Zedonga setkává s pozůstatky původní, nezkažené, „ne-konfuciánské“ čínské tradice. Druhou rovinou je až jakési archetypální pásmo dialogu mezi ty a ona, mezi mužem a ženou, odhalující bolest vycházející z jejich věčného potýkání. Nové vydání s unikátními autorovými fotografiemi popisovaných míst. Přeložil Denis Molčanov.

Obsah knihy

Kouzlo nechtěnéhoHora dušeMimochodemPříloha

Ukázka

1Usazen v dálkovém autobusu, v takovém tom starém, rozvrzaném, z městského provozu už vyřazeném modelu, drkotáš si to od rána již dvanáct hodin po neupravovaných horských silnicích plných děr a výmolů, až jsi dorazil do tohoto okresního městečka na jihu.Batoh na zádech, v ruce kabelu, stojíš na parkovišti pokrytém kolem dokola obaly od nanuků a zbytky cukrové třtiny. Lidé nastupují, vystupují nebo procházejí parkovištěm, muži nesou na ramenou zavazadla všeho druhu, ženy zas děti v náručí. Tamhleta banda výrostků jen tak zevluje, balíky ani koše nedrží, jen z kapes vytahují slunečnicová semínka, házejí si je jedno po druhém do úst a slupku okamžitě vyplivují, pojídají je čistě, hbitě a ještě přitom vydávají takový slastný zvuk – bezstarostná, uvolněná nenucenost je zkrátka tomuto kraji vlastní. Jsou tady doma, proč by nežili, jak je jim libo, generace dědů a pradědů se zakořenily v tomto kousku půdy, co tu ty z takové dálky chceš ještě hledat? Kdysi, v době, kdy tady zastávka nebyla, natož pak autobus, opouštěl člověk tento kraj na bárce pokryté rohožemi, nebo si najal jednokolák a ten, kdo neměl ani na to, musel odejít po svých. Dnes se sem všichni, kteří jsou ještě naživu, dokonce i ti z druhého břehu Pacifiku, postupně vracejí v autech, někdy i v klimatizovaných limuzínách. Bohatí, slavní nebo nuzní, jednou prostě zestárli a pospíšili si zpátky, komu by se na sklonku života nezastesklo po rodné hroudě? Ti, kdo myšlenky na smrt nepotřebovali a v kraji zůstali, si tím spíš volně vykračují, smějí se nahlas, bez ostychu, mluva je zde tak měkká, dojemná svojí srdečností. Známí si na ulici nevyměňují prázdné zdvořilosti, nějaké to kývnutí hlavou, podání rukou, jak to dělají lidi ve městě. Měšťáky by ani nenapadlo hulákat po sobě jménem, zdravit se šlupkou do zad nebo se s radostí objímat a tady, tady to tak dělají i ženy, a nejen mezi sebou. Vedle koryta na mytí aut právě dvě takové mladičké stojí, jen se drží za ruku a neustále o něčem štěbetají. Zdejší ženy hovoří velice jemně, jak jsi je zaslechl, nedalo ti to a hodil jsi po nich očkem, zezadu vidíš jejich modře tištěný turban, jehož velice neobvyklý motiv i způsob uvázání si předávají z pokolení do pokolení. Nutí tě to projít kolem nich, ten turban mají uvázaný pod bradou a po stranách zvednutý v ostrých úhlech ke spánkům, jejich tváře jsou opravdu překrásné. V bocích jsou útlé a vůbec celou postavou působí křehce. Míjíš je v těsné blízkosti, jejich neustále spletené ruce jsou stejně zarudlé, drsné, i klouby mají stejně vystouplé. Jistě se jedná o čerstvě provdané ženy na návštěvě u příbuzných nebo u svých rodičů, ale pozor, tady se slova vdaná žena užívá jen pro manželku syna, snachu, kdybys tak jako správný balík ze severu oslovil jakoukoliv vdanou mladou ženu v kraji, dostalo by se ti okamžitě přívalu nadávek. Ještě něco, manželky nazývají své manžely starej: tvůj starej, můj starej, místní tu zkrátka mluví po svém, a to přesto, že jsou všichni potomci Žlutého císaře téže kultury a rasy.

Ukázka 2

MimochodemZdálo by se, že ony obrazy patří mezi to nejprchavější, co vůbec existuje; přitom se v nich dokáže v jednom jediném okamžiku rozpustit celý život; právě ony zůstanou na cestě tohoto života, o kterém lze jen říct, že postupuje od jednoho takového obrazu k druhému. Osud zřejmě neposlouchá ani příkazy nebo ideje, jen ty tajemné obrazy, téměř smyslu zbavené. (Robert Musil)Poslední věty poslední kapitoly Hory duše, jejichž interpretace představuje sama o sobě jistou povinnost volby, mi stále vrtají hlavou a nesou s sebou lehký nádech pochybností o jakémkoli pokusu vysvětlovat, předkládat klíče či komentáře, aniž by se ze mě jako mávnutím proutku nevyklubal jeden z těch znalců-hnidopichů, kteří do všeho vidí – trochu jako ten, který se zčistajasna objeví v kapitole 72 a autorovi, který raději neví, co si má myslet, vysvětluje, že zhola nechápe, co je to román.Jistě není bez zajímavosti (a čtenář mi promine, že mu tajemství prozrazuji již nyní), že právě ona poslední kapitola byla ve skutečnosti napsána jako první, to ona uvádí i končí tu nekonečnou řadu nesouvisejících vyprávění, povídek vznikajících na základě útržkovitých poznámek z několikaměsíční cesty (jejichž zdánlivě jediným pojítkem je právě itinerář). Gaovi tehdy bylo přes pětačtyřicet let a již dávno, i kdyby na něj ve svém rčení Konfucius zapomněl, z něj byl životem protřelý, zralý muž. Přes hlavu se mu stačila přehnat těžká léta války, během níž musel jako malé děcko s matkou uprchnout před japonskými nálety do vnitrozemí, následné zdecimování jeho široké a, jak sám říká, „příliš křehké“ rodiny, kterou kvůli jejímu buržoaznímu původu nemohl ze strany dělnicko-rolnické moci potkat jiný osud (šílenství, sebevraždy, nevysvětlená smrt matky ve vodní nádrži kousek za pracovním lágrem), a v neposlední řadě námi těžko představitelné barbarství tzv. Kulturní revoluce, během které raději spálí všechny své dosavadní rukopisy divadelních her, esejů a próz, jen aby si uchoval alespoň holou možnost žít… a snad ještě někdy tvořit.

Ukázka 3

Příloha Předmluva: Gao Xingjian, 80. léta. Kap. 1: Nakonec jsi na této straně mostu, v jedné staré kamenem dlážděné ulici našel, dá se snad říct, čistý zájezdní hostinec s vytřenou podlahou. Kap. 2: Dřevo visutého mostu z doby těžby se buď místy propadlo, nebo ztrouchnivělo. Kap. 3: Nenápadné dveře a za nimi navlhlý dvorek. Kap. 4: Dívám se na protější sytě zelenou horu ztrácející se v mlze a dešti, tamhle je vidět strmé šedavé koryto na spouštění dřeva, porost už je celý poničený. Kap. 5: … ona odchází, sama, mizí na konci uličky jako v nějakém vyprávění, jako ve snu. Kap. 6: „Baby je tady!“ křičí ten student. Kap. 7: … tam se tehdá z bambusem zastřešených bárek vynášely plné koše stříbrňáků.

Kniha Hora duše

NakladatelstvíNakladatelství Academia
AutorGao Xingjian
Rok vydání2012
ISBN978-80-200-2194-6
Jazykčeština

Kontaktní formulář

Zeptejte se, Vás zajímají další informace o nabízeném knize. Položky zvýrazněné tučně je třeba vyplnit. Děkujeme.

Jméno:
E-mail:
Předmět:
Dotaz:


Další knihy, které by Vás mohly zaujmout…

Kniha zkušeností arabského bojovníka s křižáky

Kniha zkušeností arabského bojovníka s křižáky

Munkiz Usáma Ibn

Usáma Ibn Munkiz (4. 7. 1096 – 16. 11. 1188), arabský emír ze severní Sýrie, válečník, politik, dvořan, spisovatel. Narodil se dva roky před vpádem prvních k...

Cena 150 Kč

Prorok

Prorok

Džibrán Chalíl

Klasické dílo libanonského spisovatele.

Cena 100 Kč

Peklo

Peklo

Alighieri Dante, překladatel: Mikeš Vladimír

Vstupní, nejproslulejší ze tří dílů proslulé Božské komedie, jednoho ze základních literárních děl, které už osm století upoutává pozornost čtenářů na celém ...

Cena 125 Kč

Bible osamělého člověka

Bible osamělého člověka

Gao Xingjian

Druhý román slavného čínského spisovatele, dramatika a malíře, nositele Nobelovy ceny za literaturu, Gao Xingjiana, začíná na jaře roku 1997, kdy se stárnouc...

Cena 195 Kč



Akceptujeme všechny běžné platební karty